neděle 14. ledna 2018

Karin Krajčo Babinská, Kecy, kecy, kecičky

Autor: Karin Krajčo Babinská - glosuje Richard Krajčo (ČR)
Název: Kecy, kecy, kecičky
Žánr: biografie
Nakladatelství: BizBooks
Rok vydání: 2017 (1. vydání)
Počet stran: 296
Mé hodnocení: 4/5

- Kniha vznikla z blogu kecykecykecicky.cz, který Karin píše od října 2016.


Pokud hledáte oddechovou knížku pro relax u kafe nebo čaje, jste v této recenzi správně. :) Právě takové jsou totiž Kecičky Karin Babinské. :)

neděle 31. prosince 2017

Prosinec

Zdravím. :)

Naposledy jsem nějaký "deníkový" článek psala na začátku podzimu, tak jsem si řekla, že když je dneska konec prosince, tak si ho trošku připomenu a napíšu krátký článek o něm, ať tu máme i trochu té zimy. :) 

Jak jsem už psala v minulém článku, listopad a prosinec se točil kolem mé nové práce. To už víte z posledního článku a já chci ještě moc poděkovat za tu spoustu milých a krásných reakcí a komentářů! :)

Právě kvůli tomu, že jsem se zajížděla v novéh práci se mi asi ani nechtělo zatím psát osobnější článek a spíš jsem se věnovala recenzím. (Mimochodem, další je na cestě, vyjde snad během příštího týdne. :)) Mám ale spoustu zážitků i mimo práci, tak pojďme na takový menší listopadovo-prosincový článek. ;)

neděle 17. prosince 2017

Jak jsem dala výpověď

Zamyslete se na chvilku. Děláte to, co vás baví? Musím se přiznat, že poslední rok, možná i dýl, jsem si tuhle otázku kladla často a štvalo mě, že odpověď není kladná...

Už na konci léta jsem tu psala, že mě čeká v životě docela zásadní změna. Někomu to tak zásadní nepřijde, ale pro mě to byl docela velký krok. Možná vás čeká něco podobného, možná vás taky nebaví to, jak ztrácíte čas něčím, co vás nenaplňuje. Pak si pojďte přečíst, jak se s tím dá něco dělat. :) 

Když jsme se s přítelem v polovině srpna vraceli z naší dovolené v Bulharsku, na letišti při zpáteční cestě řekl přítel něco, co zní dost jednoduše, ale já se nad tím dost zamyslela. "Ta dovolená byla fakt skvělá, ale já už se vlastně i těším do práce." Záviděla jsem mu to, protože u mě to tak nebylo. Už několik let dělá práci, co ho baví. Chodí do práce rád, zajímá se o svůj obor i mimo pracovní dobu, těší se na kolegy. Není to super? 

U mě to bylo ale naopak. Už delší dobu jsem měla vždy před koncem dovolené a nebo v jakékoliv nedělní večery ten nepříjemný pocit, že zase zítra musím do práce. Ačkoliv jsem neměla práci nijak špatnou, netěšila jsem se tam. Důvodů bylo plno. Byly spíše drobné, ale když se to vše poskládalo dohromady, byla z toho jedna velká otrava. Rozvádět to by bylo na dlouho, ale věřte, že nebyla malichernost, když jsem uvažovala nad tím, že skončím. Týden a půl po dovolené jsem seděla po práci doma a sbírala jsem odvahu k tomu s tímhle skoncovat. Trochu jsem se v tom plácala a měla jsem strach. Pak jsem ale se obrátila na přítele, všechno mu vysypala a ten mě okamžitě podpořil, protože sám viděl, že poslední dobou z práce často chodím spíš naštvaná. A tak jsem další den, 23. srpna přišla do práce a dala výpověď.

Ono se to ale lehce řekne - "dej výpověď" - ale hůř udělá. Bojíte se, jestli za dvouměsíční výpovědní lhůtu stihnete najít novou práci. Počítáte si, jak byste na tom byli, pokud by se nedejbože nepodařilo a vy museli nějakou chvíli být na úřadě práce. Nechcete, aby vás musel živit někdo jiný, nechcete nikomu přidělávat starosti. Tak trochu prostě nevíte, co se se sebou, aby to všechno dobře dopadlo. 

Když jsem překonala tyhle první obavy a vytištěnou výpověď měla v ruce, ještě mě čekaly nervy s tím, jak to celé předám své šéfové. Ze zkušeností ostatních z práce jsem věděla, že je občas ve firmě s výpovědí problém, že výpovědní lhůta pak nemusí být vůbec přijemná co se chování vedení týče a podobně. To ráno, kdy jsem jela do práce s výpovědí v kabelce jsem byla tak rozklepaná, že jsem omylem trolejbusem zajela úplně jinam a musela si kousek pěkně zajít, abych nakonec ten zatracený papír doručila. V práci jsem pak nějakou chvíli seděla a snažila se to oddalovat. Pak jsem si ale řekla, že to bude lepší udělat na styl rychle stržené náplasti, abych to měla za sebou a najednou se to všechno stalo, že jsem ani nevěděla, jak. 

Výpovědní lhůta se mi hrozně vlekla, ale 3 týdny před mým odchodem už to bylo lepší, protože jsem zaučovala kolegyni, která si díky mě mohla povýšit a převzala mé místo. No a najednou tu byl poslední den a loučení. Proběhlo to nad má očekávání a já odcházela v dobrém a s plnými taškami dárků. Ovšem nestýská se mi. Pár lidí jsem tam měla radši a moc ráda je znovu uvidím, ale celkově mi vůbec nic z bývalé práce nechybí. Jsem tomu zaměstnání za moc vděčná, protože to byl můj první hlavní pracovní poměr a něco jsem se tam přece jen naučila, ale prostě byl čas se zase posunout dál, protože jsem tam byla rok a půl (což je vlastně polovina z celého mého působení tam) na mrtvém bodě.

Novou práci jsem začala hledat hned, ještě za běhu výpovědní lhůty. První měsíc se mi vůbec nedařilo. Absolvovala jsem jen jeden pohovor a pak jen rozesílala desítky emailů s životopisem, ale buď z toho nakonec vylezlo něco úplně jiného a nebo se taky někdo neozval vůbec, jak to tak bývá. 

Na začátku dalšího měsíce jsem byla najednou hned v jeden den pozvána na dva pohovory. Nějak podvědomě jsem cítila, že na jedno z těch dvou míst se určitě ještě vrátím a opravdu tomu tak bylo. Pohovor do práce, kterou jsem nakonec získala probíhal hrozně příjemně, spíš jako nějaký kamarádský pokec. Došlo dokonce i na povídání o mém blogu a nebo o knížkách. :)) V podobném duchu se nesla schůzka v kavárně, která proběhla den po tom, co mi oznámili, že mě berou. Žasla jsem z tohohle friendly přístupu a vlastně tak trochu žasnu doteď. :) Musela jsem si hodně zvykat na to, že to je mladý startup, který se chová úplně jinak, než 30 let zaběhnutá firma, ve které jsou všichni stará škola. Tenhle rozdíl mě ale začal velice brzy bavit. :) 

Už to za chvíli budou dva měsíce, co jsem do nové práce nastoupila. A víte co? Baví mě! Můžu upřímně říct, že se do práce těším a nemám už žádné nedělní "depky", že je zítra zase pondělí. Startup je to malý a jsem jediný zaměstnec mých dvou šéfů, za to je to ale startup úspěšný a já jsem moc ráda, že pracuju zrovna tam. 

Dělám všechno možné kolem administrativy, eshopu, komunikace se zákazníky, se sklady, s účetní, s odběrnými místy, a dalších věcí, co jsou třeba. Není to jen běžná administrativa a necítím se tak jako pouhá asistentka. Připadám si spíš jako člen týmu a snažím se dělat všechno pro chod firmy tak, jako by byla má vlastní, protože tím, že mě to celé tolik baví mi zároveň na celém fungování dost záleží. Navíc mi opravdu hodně sedí to, co je vlastně hlavním smyslem celého projektu, a to se člověku hned pracuje zas o něco líp. :)

Navíc je super, když vás v práci někdo ocení a dá vám najevo, že jste tam důležití, a že tu práci neděláte tak úplně blbě. Momentálně se občas v práci cítím chvílema až přechválená, ale vůbec neprotestuju, když ke mě přistane poznámka jako "jsme moc rádi, že tě máme". DĚKUJU! :) Mnozí zaměstnavatelé v dnešní době neumí své zaměstnance povzbudit nebo pochválit. Když udělají něco špatně, je oheň na střeše, ale když dělají práci svědomitě a dobře, bere se to od nich jako samozřejmost. A to je škoda, protože každého občas pochvala potěší a dá mu větší chuť do práce. 

To k mé zásadní životní změně všechno. :) Mějte se krásně, dělejte prosím to, co vás baví, a když tomu tak není, zkuste překonat strach, třeba i něco risknout a změnit to. Ono to určitě vyjde. ;) A pokud si někdy budete pořizovat DOLLER, tak se se mnou třeba setkáte ve zprávách nebo na telefonu, budu se těšit. ;)

#zijsvesny

středa 29. listopadu 2017

Yrsa Sigurðardóttir, DNA

Autor: Yrsa Sigurðardóttir (Island)
Název: DNA (série Freyja & Huldar)
Originální název: DNA
Žánr: detektivky
Nakladatelství: Metafora
Překlad: Milan Lžička
Rok vydání: 2017 (1. vydání)
Počet stran: 408
Mé hodnocení: 5/5

- Ačkoliv Yrsa Sigurðardóttir píše thrillery a detektivky, je také autorkou několika dětských knih.



Moderní detektivky jsem si poslední dobou oblíbila. Pokud je detektivka dobrá, umí napínat až do posledních stránek a celou knihu vás neskutečně baví a hltáte ji, jen aby jste se už proboha konečně dozvěděli, jak to bylo. DNA je přesně taková! 

Hlavní dějovou linkou je vražda mladé matky tří dětí Elísy. Je zavražděna dost neobvylým a brutálním způsobem a vrah si dal záležet na tom, aby po něm nezbyly stopy k jeho dohledání, i když po sobě nechal šifrovaný vzkaz, který ale nikomu nic neříká. Všechno ale z pod postele viděla Elísina dcera Margrét, která je tak jediným svědkem a vodítkem k vypátrání vraha. Na scénu přichází dětská psycholožka Freya, která pomáhá týmu detektiva Huldara vraždu vyřešit a pokouší se dostat z dívky jakékoliv svědectví, které by mohlo pomoct. Tahle dvojka provází celým příběhem a jde jim to dost dobře.

neděle 19. listopadu 2017

Trikomarket: Vytvoř si tričko s vlastním potiskem

Nedávno jsem byla kontaktována, jestli bych měla zájem o spolupráci s eshopem Trikomarket.cz, který se zabývá vlastními potisky na oblečení. Eshop se mi zalíbil a navíc mě hned napadlo, co bych si na tričko nechala vytisknout, tak jsem si řekla, že to tedy otestuju. Triko mám doma už nějakou dobu, takže je otestováno a tady je pro vás recenze. ;)


čtvrtek 2. listopadu 2017

Lauren Graham, Rychleji mluvit nedokážu

Autor: Lauren Graham (USA)
Název: Rychleji mluvit nedokážu
Originální název: Talking as Fast as I Can
Žánr: biografie a memoáry
Nakladatelství: Omega
Překlad: Noemi Mottlová
Rok vydání: 2017 (1. vydání)
Počet stran: 208
Mé hodnocení: 4/5

- Kniha Rychleji mluvit nedokážu je doplněna mnoha fotografiemi a úryvky z deníku Lauren.
- Rychleji mluvit nedokážu je už druhá kniha Lauren. Napsala totiž také román Jednoho dne, možná.
 

Lauren Graham asi většina lidí zná hlavně jako ukecanou Lorelai ze seriálu Gilmorova děvčata. Ani já nejsem výjimka, navíc opravdu jak Gilmorky, tak samotnou Lauren (i další filmy a seriály, kde hrála, jako třeba Parenthood) zbožňuju. Právě proto mi neuniklo, že vychází její nová kniha, která je vlastně takovou autobiografií.